Menu
Úvod

Skleníky Walipiny: zájem o technologii podzemního pěstování vzrůstá

Název Walipiny označuje takzvané „pasti na slunce“: kryté jámy v zemi určené pro pěstování rostlin. Přestože technologie samotná je známá již dlouho, termín se stal se populárním asi před 15 lety. Nabízí se možná souvislost s ekonomickou krizí a z ní vyplývajícím zájmem o samozásobitelství a energetickou nezávislost. Potravinová soběstačnost je cílem rozličných komunit, které se intenzivně připravují na možný válečný konflikt nebo přírodní katastrofu. Ale i člověk, který se přímo nechystá na konec civilizace a nevidí budoucnost tak pesimisticky, by rád žil v souladu s přírodou a omezil svoji závislost na průmyslově vyráběných a dovážených potravinách.

Historie podzemních skleníků

Slovo „Walipiny“ pochází z jazyka přírodních národů žijících v Andách. Nazývaly tak místo, „kde je teplo“. Postupně se způsob pěstování rostlin pod zemí rozšířil i mezi nové osadníky celého amerického kontinentu. V 18. století používali pěstební jámy, připomínající pařeniště, američtí farmáři. A jak dokazují dobové kresby, technologie se ujala napříč celými oblastmi, kde nebyla možná celoroční sklizeň.

Walipiny: stále populárnější pojem

Prodloužit délku sezóny pěstování rostlin, ať už pro vlastní spotřebu, nebo jako krmivo pro domácí zvířata, se člověk v mírném a chladném klimatickém pásu snažil odjakživa. K tomu mu pomáhala energie slunečních paprsků a poznatek, že hlubší vrstvy půdy si udržují stálou teplotu.

Podzemní skleníky dnes propaguje firma Benson Agriculture and Food Institute, založená v roce 1975 v Utahu. Jejím cílem je posílit potravinovou soběstačnost komunit zejména v Jižní Americe.

Technologie stavby Walipiny

Stručně řečeno, podzemní skleník je vyhloubená obdélníková jáma v zemi s krytem propouštějícím sluneční paprsky. I tak jednoduchá stavba však vyžaduje důkladnou přípravu a podrobné studium místních podmínek, které určují zeměpisná šířka, délka a úhel slunečních paprsků a také změny teplot v průběhu dne a noci.

Jednotlivé konstrukční prvky skleníku Walipini

  • Pěstební prostor

Jedná se o pravidelnou jámu v zemi, umístěnou v jižním svahu, hlubokou minimálně 2 metry a podélně orientovanou východně-západním směrem. V původním provedení Walipini zpravidla nebývají nijak zpevněné, nemívají ani základy, a proto je nutné okolní zeminu co nejvíce upěchovat. Podzemní zastřešené skleníky se budují tak, aby se nacházely minimálně 1, 5 metrů nad hladinou podzemní vody. Do prostoru se nejprve pokládá drenážní vrstva, následuje vrstva půdy (ornice). Přidává se i určitý objem chlévské mrvy nebo kompostu, které uvolňují teplo.

  • Zastřešení

Střecha se sklonem přibližně 40 °, aby sluneční paprsky dopadaly maximální možný čas na pěstební prostor pod pravým úhlem, by kvůli lepší tepelné izolaci měla být dvouvrstvá. Literatura uvádí, že kryty z umělých hmot (laminát, plexisklo), co se týče propustnosti jednotlivých vlnových délek slunečního spektra, mají lepší vlastnosti než kryty z klasického skla.

  • Doplňkové prvky

V podzemním skleníku by se neměla koncentrovat voda, proto je nutné zabudovat drenážní systém s odtokem a na střechu umístit okapy. Často se uvnitř nacházejí nádrže na vodu natřené černou barvou nebo pokryté tmavým igelitem. Voda v nich neslouží jenom k zalévání, stává se i účinnou zásobárnou tepla, které se v ní během slunečného dne akumuluje a jak se den ochlazuje, postupně se uvolňuje.

Pěstební prostor musí mít možnost větrání, aby se v létě za horkých dní rostliny nepřehřívaly. To bývá řešené pomocí malého střešního okénka. Pro odvod příliš teplého vzduchu lze zabudovat i komín.

Přestože nespornou výhodou podzemních skleníků je fakt, že není nutné budovat základy ani obvodové zdi, některé Walipiny dodatečné konstrukční prvky (nosníky, vyzdívky) obsahují.

Výhody pěstování pod zemí

Samozásobitelství začíná být světovým trendem. Budoucnost mnozí z nás vidí právě ve vlastní zahrádce. Klasické skleníky jsou konstrukčně náročné, podléhají opotřebení vlivem podnebných podmínek a vyžadují přitápění, což celoroční pěstování prodražuje.

Walipini využívají energii slunce, která je zadarmo. Jsou částečně zanořeny do terénu, působí jako přirozená součást pozemku a nepotřebují tak velký prostor jako klasické skleníky. Šíří se po celém světě. Lze v nich vypěstovat rajčata, ředkvičky, salát a v exotičtějších podmínkách třeba banány. Stávají se populárními i v mírných oblastech Evropy. Je možné je postavit svépomocí a vyznačují se potřebou minimální údržby.

Otázky k diskuzi

Když si člověk prohlédne fotografie úžasných zelených prostorů Walipin a přečte reakce spokojených farmářů, začne se sám zabývat otázkou, zda si něco podobného nevybudovat i na svém pozemku. O podzemních sklenících existuje mnoho materiálů, které je vhodné před výstavbou nastudovat. Nicméně na diskuzních fórech zaznívají otázky, na které se odpovědi hledají jen těžko.

Propagátoři podzemního pěstování uvádějí, že v podzemních sklenících lze pěstovat potraviny levně pro celé komunity, které mnohdy žijí na odlehlých místech. Vzhledem k tomu, že každá Walipini je místně velmi specifická, v chladných podmínkách pravděpodobně ani ten nejdokonalejší podzemní skleník nemůže fungovat na principu tepelného setrvačníku.

Problematický může být také fakt, že Walipini nemají základy. Jejich stabilita a trvanlivost v čase je tedy maximálně daná kvalitou okolní zeminy. Ideální je proto půda jílovitá. Pokud stavba nemá základy či vyzděné obvodové zdi, může časem dojít k jejímu zhroucení, a veškerá investovaná energie do výstavby tak bude zmařená.

Udává se, že úroda v podzemních sklenících je účinně chráněná před škůdci a plevelem. I ti však do podzemí mohou proniknout právě z okolní půdy (krtci, myši, larvy hmyzu, spory plísní). Přesto technologie Walipini zůstává atraktivní. Pěstební sezónu každopádně prodlouží a stavba samotná se stane pozoruhodnou dominantou každé zahrady.