Co zaseješ, to sklidíš

Přiznám se, že nevím, jestli raději seju, nebo sklízím. Oboje má cosi pěknýho do sebe. Na jaře voní půda svěžestí a očekáváním, na sklonku léta je její parfém zemitější, sebevědomější. Už totiž ví, co vyplodila. A já počítám zavařený sklenice, cibuli v záhonu a rajčata, co ještě (určitě) zčervenají.

Za těch osm nebo devět let, co seju a sklízím, vím jediný: každý rok je úplně jiný. Snad jedině mrkev se mi zatím vydařila pokaždý. Jinak je jednou víc cibule, jindy česneku, občas víc cuket a jindy zase dýní.

Možná za to může počasí, na to se dá svést všechno, ale stejně se myslím, že je v tom něco hlubšího, mysteriózního, čemu nikdy nepřijdu na kloub.

A proto mě to (asi) baví.

Mrkev, celer, petržel – základ zimní spižírny

Skóre naší spižírny a sklepa letos bude poměrně dobrý. Bedny a boxy na kořenovou zeleninu jsem už vyčistila. Jsou připravený na říjen, kdy se většinou do sklizně pouštím. Na jednom celém dlouhém záhonu je mrkev. Na druhém, stejně dlouhém petržel. Část přijde do písku, část do mražených zeleninových směsí a sušené vegety.

Letos máme o pár kusů víc celeru. Jestli jsem dobře počítala, bude jich dvanáct. S tím vystačíme. Občas potřebujeme kousek do polévky, někdy do omáček.

Zrovna teď záhonům kraluje červená řepa. Zasela jsem ji po salátech a po špenátu. Bulvy už se zakulacují. Pečeme ji, krájíme do salátů, vaříme z ní polévku. Tipuju to na tři až čtyři bedny. Ještě má čas. Ještě pár týdnů zůstane v zemi.

Letos se mi ale nedaří černá ředkev. Vnímám ji víc jako lék než zeleninu. Je pravda, že loni jsem měla dvě bedny, spotřebovali jsme jednu, něco jsme rozdali. Na jaře jsem proto vysévala menší množství. Na výrobu sirupu proti kašli by i tak mělo být dost.

Málo česneku, hodně rajčat

Cibule bude pěkná, akorát velká. Lepší než loni. Některé už klesla nať a brzy půjde ven. Jiná je ještě zelená a chce růst. Za pár dnů k ní přisednu a vytáhnu ze země. Potom se bude sušit nahoře na půdě staré sýpky.

Zato česnek. Letos je to tragédie. Opomněla jsem loni objednat včas sadbu. A všude bylo vyprodáno. Tak jsem zasadila své stroužky. Sklidila jsem jen pár palic a ještě malých.

Velikou radost mám z rajčat. Poctivě jsme zalévali. Vysadili jsme k nim afrikány. Sklizeň začala letos už v půlce léta. Nejlepší je první rajče sezóny, ještě teplé od slunce. Krájím je do salátů, jím je jen tak, vařím z nich omáčky na těstoviny. Zbytek, co nesníme, zavařím. Máme i okurky, na ty nesmím zapomenout. A pár papriček.

Cukety mi letos moc nejely. Ani nevím proč. Tak jsem jich víc rozdala než uvařila. Dýně jsou kapitolou sama pro sebe. Letošek je bez Hokkaidó. Promeškala jsem je v zahradnictví a koupila si aspoň jednu sazečku halloweenské dýně. Urodila se mi jedna dýně. Tak si ji opatruju, že ji na podzim vydlabu.

Ehm, takže pokud byste měli pár dýniček navíc, víte, kde mě najdete.

Švestky do skleničky

Mám pocit, že kdyby se nadcházející zima měla předpovídat podle úrody, musí být dlouhá a ledová. Stromy se prohýbají pod plody. Měli jsme mraky rybízu a zavařili ho. Teď dozrávají švestky, větve jsou tak prohnutý, že je mi stromu až líto. Trpělivě čeká, až plody zesládnou, neshazuje je předčasně.

Už třikrát jsme měli švestkový koláč a teď se chystám na kompot – soused mi tuhle přes plot poradil, jak to zmáknout rychle a snadno (a na to já slyším). „To je jen vypeckuješ, dáš do sklenic, posypeš cukrem, zavíčkuješ, zavařuješ. Oni pustí šťávu a máš kompot.“

Teta zase poradila, jak na marmeládu se špetkou skořice a na tu se vážně těším! „Vypeckuješ, dáš do hrnce, posypeš cukrem, trochu můžeš podlít vodou, vaříš, přidáš trochu želírovacího cukru. Povaříš. Přisypeš podle chuti skořici, naplníš sklenice a zavíčkuješ.“

Ty jo, na to se těším.

Přidám je hned vedle jablečného pyré, rybízové marmelády a jahodového džemu.

Květinový a bylinkový záhon

Velkou radost mám letos z květinového záhonu. Loni jsem ho zakládala, abych měla „něco do vázy“ a letos se báječně rozrostl. Mám tady opravdickou provensálskou levanduli, která nádherně voní. Vedle růží rostou afrikány.

A hlavně – vysadila jsem si tady nádherné květiny s bílými, červenými a růžovými květy. Semínka jsem si přivezla loni z toulek po severozápadní Americe. Koupila jsem si je národním parku Silver Falls, kde jsme se procházeli na mé narozeniny a všude crčely vodopády prosvícené sluncem. Tak chápete, že jsou srdeční.

Výborné je, že z květů se tvoří semínka, takže budou i na příští rok (a ráda se podělím). Jen jsem zapomněla, jak se jmenují. Ale třeba je znáte? (Já jsem prostě květinový začátečník.)

Na čaje už máme nasušenou mátu, meduňku, trochu kontryhelu, svatojánský byliny, řebříčku, květu lípy a černého bezu. Na podzim ještě přibydou šípky. Táta navařil likér z černého bezu a apatyka se nám tedy taky hezky plní.

A ještě slavné brambory

Zapomenout nesmím na brambory! Muž se už od rána hrabe v hlíně. Zatímco já mám v půdě ruce položený průběžně, on dvakrát do roka. Poprvé, když brambory sází, podruhé, když je sklízí.

Ale zase je třeba říct, že má výdrž. Je neděle, půl deváté večer a on je pořád na svém políčku, zatímco já si píšu blog a usrkávám kávu.

A jak se dařilo letos vám?