Spiritualita zahrady

Když zeleninu zalévám, chválím ji. Když zlomím červené řepě listy, omluvím se jí. Vyrůstala jsem s máyovkami v ruce, o letních prázdninách jsem si stavěla týpí a dodnes si do vlasů dávám pírka dravců, která najdu v lese. Věřím, stejně jako indiáni, že rostliny mají duši. A moje zahrada má pro mě spirituální rozměr.

Zatímco lidé, kteří žili v úzkém sepětí s přírodou, přirozeně věděli, že s rostlinami je možné hovořit (a že k nám promlouvají), my potřebujeme vědecké důkazy. Vědci nedávno přišli na to, že třeba takové hlávky zelí se vzájemně varují před housenkami. Rostliny spolu komunikují, kukuřice například vydává „cvakavé zvuky“. Takže to, co se nám zdá jako pasivní kývání ve větru, je docela aktivní konverzace.

Posvátné byliny, stromy i zvířata

Indiáni chovali velkou úctu ke všem rostlinám a zvířatům – svolila totiž k tomu, aby nám byla obživou. Stromy, které nám dávají kyslík, označovali za stojící lidi, kteří jsou velkorysí, protože poskytují přístřešek ptákům v korunách i drobotině v kořenech. Když ve volné přírodě sbírali třeba ořechy, vzali jen trochu z každého stromu, aby zůstalo i pro ostatní tvory.

Velkou úctu vyjadřovali indiáni léčivým bylinám, které považovali za dar Velkého ducha. Důležitý byl tabák, šalvěj, cedr nebo sladká tráva, jež hrály důležitou roli při obřadech. Než byliny sbírali, požádali nejdříve o svolení „náčelníka“ duchů bylin. Prvních sedm bylin nikdy nesebrali – nechali je na místě, aby bylina dál kvetla a byla k dispozici dalším sedmi generacím jejich kmene. Když procházím lesem, ráda se dívám do korun stromů. A dýchám s nimi. S vděčností, že můžu dýchat. Dech je pro mě o to víc cenný, že mám od malička astma. Večer někdy sedím u své zahrady na trávě, nohy zkřížené v jógovém sedu a pozoruju rostliny. Svěží nať mrkve, která na sklonku léta hnědne. Nebo dýni, která se zakulatila a její sytě oranžová barva září mezi zelenými listy. Neklamné indicie, že je babí léto. Nebo indiánské léto.

Indiánská legenda o dýni

Mimochodem, víte, jak to bylo s dýní? Indiánská legenda vypráví příběh o posvátné ženě, která čekala dvojčata. Jeden chlapec představoval vše, co je v člověku dobré, druhý vše, co je špatné. Při porodu „špatný“ chlapec matku smrtelně poranil a zemřela. Ale z její smrti měli mít lidé užitek. Z jejího těla vyrostly tři rostliny: obilí, boby a dýně. Z jejího čela tabák – pro Indiány posvátná rostlina.

Spirituální rozměr zahrady

Zeleninová zahrada pro mě neznamená jen obživu. Přesahuje hmotné a je spirituální. Naplňuje mě radostí. Je štědrá. Je moudrá. Učí mě být lepším člověkem. Mimochodem, doporučuju krásnou knihu Spiritualita severoamerických indiánů, kterou sepsali Timothy Freeke a Dennis Renault (Wa’Na’Nee’Che‘). Koupila jsme si ji ještě při studiích a nikdy ji nepřečetla celou. Některé věci potřebují čas. Včera jsme její slova nasála doslova jedním dechem!