Proč nemám zahradu jako z instáče?
Jsou zákoutí zahrady, která bych na Instagram, Facebook nebo na blog nikdy nevyfotila. Je jen pár míst, na která jsem pyšná. Kolemjdoucím, kteří se neslušně ptají proč, slušně říkám, že jsme pořád v procesu. Tvoříme. A že tady žijeme.
Takže proč nemám zahradu jako z instáče? Protože proto. Protože na ní žiju. Protože nemám to srdce zavolat odtahovku a nechat tátovi odvézt ty dva staré Opely Senátory, o kterých si myslí, že z nich jednou udělá jednoho krásnýho veterána. Třeba udělá. A třeba taky ne. Ale to je jedno. Protože jsme v centru obce a některé průhledy nestojí za pohled. Zatím. Třeba k sousedům, kde za bolševika stávala sběrna odpadu. Dřív, za první republiky, tam ale býval koloniál. A podle fotek moc hezký. Pořád ještě se nemůžu vynadívat na petrolejové nátěry dřeva s tou správnou patinou, po které by kdejaký hipster skočil, aby se u ní mohl vyfotit. Ale to je tak všechno. Zbytek není fotogenickej. Soused, co loni tenhle dům koupil, je skvělej. Pracuje na tom, aby byl krásnej. A on bude. Protože z druhé strany máme výhled na hnusné parkoviště a ještě hnusnější hospodu. Postavenou bolševiky. To parkoviště, dřív kus zahrady, kdysi patřilo k našemu statku. Stálo tam hospodářské stavení a uzavíralo celý areál. V roce 1988 přišel nějakej zapálenej komunista a to stavení zapálil. Aby jako mohl snadno vyvlastnit, postavit parkoviště, navýšit terén a postavit tu hrůzu, na které večer svítí neony. Nic proti, hospodskej chce bejt taky živ a cyklisti se tam stavují na pivo, ale je dobrý chápat prostor v kontextu.
Protože jsme fakt pořád v procesu. Roubená stodola, roubená chalupa, sýpka, všechno ze začátku 17. století, potom hospodářské stavení vystavěné těsně po krizi v roce 1933 – to všechno stálo celých 40 let komunistické vlády netknuté. Majitelům zabavili pole, stroje, louky, dobytek. Do chlévů přivedli telata a na dvoře jim chodili jezedáci a ušklíbali se, že to jednou stejně dostane družstvo. V takový atmosféře vážně nemáte chuť něco opravovat a zvelebovat. Před pár lety přišel můj otec a vzal to od gruntu. Jen tak mimochodem, teprve před dvěma lety jsme v chalupě spláchli a osprchovali se. Vím, malý pokrok pro kolemjdoucí, ale velký pro nás. Tak postupně pokračujeme. Od velkých věcí, jako je zavedení vody a odpadu, až po ty drobnější, jako bude nový plot. Protože je to boj. Pořád. Vedle zvelebování zahrady a domu řešíte i nečekané. Třeba zavezené pozemky bordelem z kanalizace, protože přece zvyklost byla všechno všech.
…
Ale chápu to. Taky jsem zblblá z instáče. A fotím na něj: hezká zákoutí zahrady, kávu v kelímku, špičky bot u rozkvetlých pomněnek, veselé tváře macešek, předraženou limonádu na terásce v Karlíně. Prostě takové ty cool věci, co ukážou, že se máte. Takže zatím pojedu na instáči pořád ty hezký fotky. A třeba jednou dostanu koule na to ukázat vám i to ošklivé. Nebo prostě jednou půjdete okolo. Ale nebudete se ptát, protože ten příběh už jste četli. A protože jste slušní.