Zvrtnutému kotníku předchází zahradnická pýcha

Nejsem princezna. Pyšná ale jsem. Čas od času. Ležím na naší staronové sedačce ze třicátých let. Poměrně pyšně. Je totiž naprosto boží. Kavárenský styl. Na stole hrušku máslovku a sklenici vody. V sobě panáka slivovice. Nohu nataženou přes opěrku. Zírám do ohně a čekám, jestli kotník nateče.

Pod vlivem ezoterických pouček hledám ve všem vyšší smysl. Nehoda není náhoda. Budiž mi k užitku. Ráno jsem vklouzla do holínek, přes rameno hodila rýč a rozvláčným krokem se vydala dorýt ten kus země, který se má zjara obsypat roztodivnými květy. Zakládám květinový záhon. Tráva v tom místě je bujná, hustá a šťavnatá. Zemina je nasáklá vodou. Je těžká. Tváře mi hoří. Po zádech stéká pot. Na rýč musím skočit oběma nohama. Svaly na nohou a na rukou zabírají. Chvíli si tu práci chválím. Je lepší než posilovna. Chvíli nadávám: mám tohle zapotřebí? A kolik ženských asi takhle ryje? Co si to vlastně zase dokazuju? Křup. Vyděšeně se sbírám ze země. Noha v holínkách se podivně stočila. Blednu a belhám se domů.

Do náruče muže, který mi kotník natírá konopnou mastí, zatímco mi po tváři stékají slzy. Nalévá mi slivovici, vaří oběd, zatápí v kamnech, přikrývá mě dekou. A mně se to líbí. Vím, že by to pro mě udělal i bez zvrtnutého kotníku. Stejně tak vím, že by mi ten záhon zryl. Jenže to bych pýchu a ješitnost musela na chvíli poslat k šípku.