Jarní chutě

Před víc než týdnem mi kamarádka přinesla kvásek. A rukou napsaný recept. Což je v době internetových odkazů kouzelné. Dnes byl ten velký den. První chleba z pravého kvásku zavoněl. A země se pohnula. Alespoň u nás.

Sníh roztál a jarní teploty rozvoněly zemi. Včera jsme se courali lesem a vyplašili jsme srnku chvilku potom, co na nás křičelo káně. Cítila jsem se nepatřičně. Uzurpujeme si pořád víc a víc prostoru a chudinka srnečka se ani pořádně neprospí. A potom, kousek dál, jsem ucítila jarní vůni půdy. Dívala jsem se přes stromy na lesknoucí se hladinu řeky, ve které se odráželo slunce, a snila jsem. O tom, že brzy zaseju. Jarní chutě na mě jdou i jinak. Ve vši počestnosti, pochopitelně. Tak jsem koupila lučinu, rozetřela ji s česnekem a namazala na ten báječný kváskový chléb. Nedokonalý, ale báječný. To totiž bylo tak. Neměla jsem po ruce formu na biskupský chlebíček, ve které bylo doporučeno péct. Tak jsem sáhla po formě dortové a zvědavě nakukovala, co to udělá. Budiž, trochu placatější, ale chutná jako dort. A tak jsme si dnes s mužem debužírovali. Už jen tu krávu a příště si i ten sýr vyrobíme sami.